Jak pomoci sportování dětí a mládeže na Praze 11?

Jak pomoci sportování dětí a mládeže na Praze 11?

Přinášíme vám článek našeho kolegy Otmara Litery člena sportovní komise na Praze 11. V článku popisuje fungování sportovních oddílů. Zároveň se zamýšlí nad tím, jak vytvořit pro děti prostor sportovat bez nutnosti být členem konkrétního sportovního oddílu.

Na posledním jednání zastupitelstva proběhla diskuze o rozdělování sportovních dotací. Zaujal mě jeden z příspěvků na téma sportování neorganizovaných sportovců. Dovolím si tedy reagovat na výrok jednoho ze zastupitelů. Ten se vyjádřil v tom smyslu (necituji doslovně, ale jak jsem pochopil myšlenku), že sportovní kluby jsou plné lidí, kteří to dělají pro podstatu byznysu a oddíly jsou plné „pochybných“ lidí, kteří vnímají členskou základnu jako masu pro zisk peněz z dotací. Proto vám chci popsat, jak to chodí ve sportovních oddílech a dál v textu zauvažovat, jakým způsobem by bylo možné přiblížit sport všem dětem.

Jako člověk, který se ve fungování sportovních organizací pohybuje 12 let, vím jak tyto věci fungují. To, že se mezi zástupci sportovních oddílů pohybují i lidé, kteří působí v organizacích čistě pro byznys, je asi skutečnost. Je jich ale minimum a na jiné úrovni. Kdo zná sportovní prostředí, zvláště amatérské, ví, jak je finančně náročné provozovat chod oddílu a zajistit činnost mnoha dětí a mládeže. Největší náklady klubů tvoří dvě položky: provoz areálů (ať už vlastníte a provozujete areál či si pronajímáte sportoviště) a odměny na trenéry a lidi starající se o chod oddílů (správci, administrativní a organizační pracovníci klubu). Většina z nich (platí celorepublikově i celosvětově) jsou dobrovolní trenéři, vedoucí a další lidi, kteří dělají činnost s dětmi a mládeží zadarmo či za minimální odměnu. Například částka v Praze pro trenéra fotbalu u dětí v amatérském oddíle (tedy neprofesionálním oddíle – tj. kluby 1. a 2. ligy) se pohybuje v průměru okolo tisíce až dvou tisíc za měsíc. A to se bavíme zhruba o osmi až deseti hodinách týdně práce s dětmi bez ohledu na organizaci věcí okolo.

Moc si vážím každého takového člověka, který se ve svém volném čase zabývá činnostmi s dětmi, zvláště pokud má vlastní rodinu. Čím kvalitněji chceme, aby tito lidé pracovali s mladými lidmi, tím více je potřeba, aby jim někdo zajišťoval servis okolo a vzdělával je. Z mého pohledu je v pořádku, že jsou v klubech lidé, kteří mají organizační a trenérskou činnost i jako své zaměstnání a jsou placeni například i z dotací. Díky tomu mohou zajišťovat chod klubu, kde je např. několik stovek dětí a mládeže. Čím více lidí se podaří adekvátně zaplatit, tím větší může být (neplatí to vždy) předpoklad, že se bude s dětmi pracovat „správně“ (v uvozovkách proto, že vnímám, že je vždy mnoho cest a nelze jednoznačně říci, co je správně či špatně – ale to je spíše filozofická úvaha). Navíc málokdo si dokáže představit, kolik práce a úsilí stojí zajistit chod klubu o mnoha dětech (zvláště pak sehnat trenéry). Samozřejmě peníze nejsou jedinou zárukou kvality a znám mnoho lidí, kteří dělají činnost zadarmo či za minimální odměnu a pracují s dětmi a mládeží z mého pohledu skvěle. Tolik tedy k fungování sportovních oddílů.

V diskuzi na zastupitelstvu však padl podnět, jak uchopit sportování (či hýbání se, přirozený pohyb) pro jednotlivce mimo sportovní oddíly. Nad tímto podnětem jsem se hlouběji zamyslel a přináším vám svou úvahu nad vznikem městské organizace, která by takovou službu mohla zajišťovat.

Pohyb u dětí je téma, které by nás mělo zajímat celospolečensky bez ohledu na sportovní odvětví, politickou stranu a hnutí, či konkrétní sportovní klub. Jak zajistit, aby se mládež více hýbala? Aby neseděly děti doma u obrazovek ? Abychom jim vytvořili příležitost k pohybu, a tudíž zdravotní prevenci?

Jedním z hlavních důvodů, proč děti vymizely z hřišť a nejsou v pohybu tolik, jako předešlé generace, je strach rodičů o děti, podpořený i ze strany médií. Dalším důvodem může být, že děti (zejména na 1. stupni) se neumí tak přirozeně organizovat a domlouvat, jako dříve. Velkou část jejich volného času jim totiž organizují rodiče. Zvláště ve městě, kde je větší anonymita a není to tak přirozené prostředí pro „kmenový“ způsob žití. Jak tedy pracovat s těmito informacemi?

Myšlenka vytvořit městskou organizaci, která by se o zajištění sportování dětí a mládeže starala, je jednou z možností. Tedy sportování v tom smyslu, že děti nedělají organizovaně a pravidelně pouze jednu činnosti. Jdou si prostě zasportovat, kdy chtějí. Zároveň se nejedná o výkonnostní sportování.

Co k tomu je potřeba? Člověk, který je za to adekvátně zaplacený (chceme-li zodpovědnost k dané činnosti, je potřeba přinést energii peněz), „trenéry“ (nemusí to být trenér v doslovném smyslu, spíše člověk, který se o děti postará organizačně) a prostory. Již v minulosti tu byla organizace, a to SJM o.p.s., tedy městská organizace, která však zajišťovala sporty organizované. Jednalo se o společnost, která působila v oblastech výkonnostního sportu.

Co by mohlo tuto záležitost vyřešit, je zajištění správců /organizátorů školních hřišť.Dnes jsou školní hřiště pro veřejnost otevřena, správce ale na hřišti není přítomen, jen jej večer pověřená osoba zamyká. V minulosti u některých škol tito správci působili. Už přes rok se o této myšlence mluví na úrovni pražského magistrátu.

U každé školy by byl člověk na školním hřišti, který by měl k dispozici pomůcky pro různé sporty a mládež by mohla přijít a zasportovat si pod dohledem dospělé osoby (mohl by se snížit strach rodičů o děti). Tento člověk by pak mohl být pouze dozorem a nechat spontánně si děti hrát, nebo by mohl i některé akce a činnosti přímo organizovat a nabízet různé druhy sportů a pohybu (např. turnaje, soutěže).

Na školních hřištích je pak výhoda, že děti by sportovaly pro ně v přirozeném prostředí, které znají. Správců by klidně mohlo být více, například by to mohli být zájemci z řad učitelů (každý den v týdnu jiný učitel – ne tak velká časová náročnost a možnost přivýdělku). Důležité je finanční ohodnocení, aby to lidé chtěli dělat a dostali za svou energii odměnu.

Není jednoduché zajistit lidi, kteří se v čase např. od 15 do 18 budou starat a dohlížet na činnost dětí. V 98% klubů je soustavná snaha o zajištění dalších a dalších trenérů, které je velmi náročné stále shánět, aby bylo možné zajistit organizovanou činnost pro stále zvyšující se počet dětí. Může být tedy velmi obtížné najít lidi, kteří by na školních hřištích působili, bez dostatečného finančního ohodnocení. Kde na to vzít peníze je otázka na politiky. Otázkou také je, zda by byl o takový projekt zájem.

Kdo by měl zájem nahlédnout do organizovaného sportování dětí a mládeže, může se mi ozvat, rád sdělím souvislosti, které znám a vím. Zajistit sportování dětí je z mého pohledu těžší, než bylo v dobách minulých. Bez dotací by dnes sportovní kluby neexistovaly. Mnoho dětí by tak nemělo možnost sportovat organizovaně a tím pádem v některých případech vůbec. Proto jsou dotace zapotřebí a čím více jich do sportu půjde, tím je větší šance, že se tím bude dařit zajistit kvalitní činnost pro větší počet dětí.

Příklad si můžeme vzít nejen ze severských zemí, ale také třeba z Islandu, kde stát investoval mnoho peněz do sportu, do trenérů a do zázemí. Zdravý pohyb, sportování, parta, kamarádi, jsou výraznou prevencí jak zdravotní, tak i protidrogovou. Je na nás všech bez ohledu na politické uskupení, klubovou příslušnost, zda najdeme způsob, jak dát příležitost pohybu co největšímu počtu lidí.

Otmar Litera
člen sportovní komise P11

Sdílení je aktem lásky

Navrhni úpravu