Akad. arch. David Vávra (1957) vystudoval Stavební fakultu ČVUT a Akademii výtvarných umění v Praze-obor architektura. Spoluzakládal divadlo Sklep. Od roku 1990 působí jako architekt ve vlastním ateliéru. Je znám též jako herec, spisovatel a výtvarník. Mimo jiné navrhl Divadlo Kotelna na Jižním Městě.
<h2>Nacházíme se v kavárně v Bruselském stylu. Máte rád „Brusel“?</h2>Někdy se ho i podvědomě zbavuji. Všechno dělám jakoby s vůní Bruselu, asi. Neboť má optimistickou barevnost a dokazuje, že se i ve smutné době socialismu může vyskytnout radost ze života. Brusel je ve mně zakódován a dosud jsem jím ovlivněn. Když jsem byl kluk, všude byly na stěnách pastelové barevné kombinace a tatínek, který byl architekt, měl takový bruselský nábytek na tenkých sloupcích, takže já jsem Bruselem hodně ovlivněn.
<h2>Jak jste tento styl konce 50. a počátku 60. let vnímal tehdy jako chlapec a jak ho vnímáte dnes?</h2>Já bych řekl, že úplně stejně. Vnímání se jakoby nemění, věci, které se Vám tvarově líbí, se Vám líbí stále. Možná, že to má někdo jinak, ale já se víceméně nevyvíjím. Je to trvalé.
<h2>Co se týče starších věcí z 20. století obecně, užitého umění, pořizujete si takové věci? Dalo by se říci, že jste sběratel?</h2>Pořizoval jsem si těch věcí až moc. Koupil jsem kvůli tomu chalupu, zejména na bruselský nábytek, ba i jiné skříně a židle, kterých jsem se nedokázal zbavit. Teď se tomu snažím vyvarovat, je to tak trochu jako smetí. Vždyť tento nábytek by měl být spíše v muzeích. Nakonec majetek je přece jenom nesvoboda, člověk za sebou táhne hromadu věcí. Ovšem česká kultura má kořeny až příliš hluboko zarostlé ve středoevropském prostoru. Lidé u nás často lpí na starších věcech po předcích, což jim dává pocit identity s daným místem. Já zatím ještě nevyhazuji. Snažím se nic nekupovat.
<h2>V Šumných městech jezdíte historickými automobily, jste majitelem takového vozu?</h2>V tom pořadu jsem jezdil vozidly, která byla vybírána se vztahem ke konkrétním místům, například, kde se vyráběla. Nemám vyloženě touhu vlastnit historické vozidlo.
Pro běžný městský provoz používám Citroën 2CV, typ Dyana. Mám ho jako užitkové auto. Když se dostáváme dál, k Vašim projektům, například i k projektu Divadla Kotelna na Jižním Městě. Jak vnímáte velká panelová sídliště? Jaká je to architektura pro Vás? Jako pro architekta Davida Vávru ...
Je to architektura, která je výsledkem totality. Určitého politického záměru. Není to záměr architektů, ale záměr politiků. Rychle ubytovat co nejvíce lidí. Ale tato skutečnost je mezinárodní. Východní Evropa dovedla panelovou výstavbu k určité absurditě, vedle toho se samozřejmě stavělo z panelů i na západě. Všechny tyto celky měly jistou kvalitu. Realita, že se postaví bedna, ve které se bydlí, a na nic víc si to nehraje, je svým způsobem pozitivnější než architektura 90. let, která si hraje na to, že je odlišná, ale přitom je někdy dispozičně horší než panelová sídlištní architektura. Panelová sídliště zabydleli lidé, kteří zde prožívali krásné životy. Sídliště jsou mnohdy krásně spojená se zelení, mají svůj rytmus.
<h2>Dnes se panelová sídliště zateplují, provádějí se různé úpravy a modernizace v závislosti na finančních možnostech družstev nebo zájmu obyvatel. Co se vůbec dle Vás dá všechno s panelákem udělat, aby se jeho obyvatelé ocitli méně v šedi a život tam vzkvétal?</h2>Já u toho trpím. Obyvatelé společně s projektanty dělají z toho domu něco, co není. Zateplení budiž, minimalizace nákladů na vytápění má však za následek třeba vznik plísní. Musí se uměle větrat, dům je utěsněn. Barevné nátěry na zateplených panelácích jsou často divoké. Celkový obraz barevných nátěrů po zateplení nevnímám jako dobrý.
Sám jsem se jako architekt zúčastnil rekonstrukce paneláku, jehož plné fasády měly sluneční a měsíční motiv. Je podstatné, že k podobě tohoto domu vznikla vášnivá diskuse. Svůj projekt jsem obhajoval v kočárkárně. Lidé se ztotožnili s tímto domem a s jeho proměnou. Rekonstrukce paneláku zaktivizovala lidi, kteří přišli s návrhy na dětské centrum, masáže, saunu a třeba i kino na střeše domu.
<h2>Byl jsem s Piráty z Jižního Města na vycházce k silně zanedbanému objektu plynové kotelny na Hájích, jejíž přestavbu na kulturní objekt jste navrhl. Jak jste se k takovému projektu dostal?</h2>Byl jsem osloven vedením městské části Praha 11, dříve jsem tam dělal projekt rozšíření Základní umělecké školy o divadlo. Byl to bohužel projekt, který nebyl realizován. Radnice asi znala mou přestavbu továrny Vertex na knihovnu s kavárnou a divadlem v Hradci Králové. Potom, co vedení radnice bylo nahrazeno jiným, byl můj projekt smeten ze stolu. Škoda. Architektura není předmětem jednoho volebního období. Architektura je dlouhodobá činnost, pokud se na ní neshodnu s opozicí, tak nemá smysl ji dělat. Političtí následníci původních zadavatelů projektu mi říkali nepravdivé argumenty, zástupné důvody, proč projekt nejde zrealizovat, například problém s parkováním. Problém s parkováním byl v projektu vyřešen.
<h2>Jsou u nás města, kde funguje architektura v sounáležitosti s politikou i několik volebních období?</h2>Je potřeba najít architektonická řešení a kontinuálně rozvíjet města. Jedním z měst, kde se několik desetiletí daří bez větších problémů architektonický rozvoj, je Litomyšl. V Praze je situace velmi divoká, současná radnice hlavního města svou možnost promarnila, vývoj v Praze začíná stagnovat, to si však Praha nemůže dovolit.
Bohužel došlo v posledních letech ke střídání třech starostů na Jižním Městě, a jejich vzájemně nepřátelské vztahy náš obvod poškodily. Různé projekty byly často zastaveny proto, že zadavatelem byl někdo s jinou politickou orientací. Jihoměstské Piráty zaujal projekt Divadla Kotelna. Rádi bychom podpořili vznik další kulturní instituce, je tu skoro 78000 obyvatel a pouze dva kulturní domy.
Při diskusi na téma Divadla Kotelna zazněly argumenty, proč chci postavit divadlo poblíž nevěstince a autogaráží. Občané by naopak měli podpořit zkulturnění neučesaných lokalit, jejich lokalita by se pozvedla právě tím, že tam bude divadlo. Divadlo by bylo na místě, kde je prakticky centrum velkého sídliště, lidé by se neměli nechat ovlivnit negativní energií. Je to otázka priorit. Ještě bych rád řekl, že Kotelna nebyla projektem jen sama o sobě, řešila i celou osu náměstí, předprostor a prostranství okolo ní. Součástí projektu byla i kavárna nezávislá na provozu divadla, která by se mohla stát místem dopoledních setkání občanů. Kotelna by do prostředí vnesla novou energii, byl by to komunitní prostor.
Věřím tomu, že by Divadlo Kotelna pozvedlo životní úroveň prostředí a zaktivizovalo nejrůznější osoby, které by měly zájem na kultivaci prostředí navázat, například podnikatelé, kteří by využili zvyšující se atraktivitu prostředí. Došlo by i k eliminaci sociálně-patologických jevů.
Možná to paradoxně právě způsobí tlak na to, že by tam nevěstinec být neměl, a lidé si začnou více všímat zlepšujícího se prostředí kolem sebe.
Někteří političtí představitelé na Jižním Městě jsou bohužel proti jakékoliv výstavbě a tím zabraňují rozvoji městské části.
Těmto lidem se pak klidně může stát, že se z jejich čtvrti stane ghetto a oni sami tam nebudou moci bydlet. Pak to dopadne jako na francouzských předměstích. Developer, který chce pochopitelně na rozvoji vydělat, v ghettu stavět nebude.
Milan Minařík: Když se dnes řekne developer, některým lidem se vybaví jako symbol zla. To však nesdílím. Jsem zastáncem rozumného stavebního rozvoje. Pokud bude městská část s developery rozumně jednat, vznikne kompromis s veřejnou vybaveností, dojde k rozvoji služeb, lidé budou navštěvovat místa a instituce v místě bydliště. Poměrně dobře se to daří v Polsku. Žil jsem ve Vratislavi, v rámci nových obytných souborů je celé přízemí vyhrazeno jenom pro obchody a restaurace, různé služby a podobně. Byty jsou až od prvního patra výš. Městská část musí přesvědčit developera o zajištění veřejného vybavení, pokud chce stavět. Jsem pro developerskou výstavbu za podmínek současné výstavby vzdělávacích institucí, služeb či infrastruktury.
Developerů bychom si měli vážit. Městská část dá developerovi možnost stavět a on se jí odvděčí tím, že postaví v lokalitě nebytový objekt, instituci, kterou budou využívat i stávající občané. Vznikne tak symbióza mezi starými i novými obyvateli, zvýšení životní úrovně všech a procentuální nárůst veřejné vybavenosti pro všechny. Tak by to mělo být, tak by se měla zachovat i vaše městská část.
Milan Minařík: Žil jsem ještě v jednom polském městě, a sice v Lodži, je tam filmová škola, město vyrostlo v 19. století na textilním průmyslu, po roce 1990 místní průmysl zkrachoval a z továren vznikly vkusnou přestavbou bytové domy, ale i nákupní a zábavní centra. V období socialismu samozřejmě i v Lodži vznikla panelová sídliště. Zdi panelových domů jsou dnes pokryty tzv. murály, malbami uměleckého charakteru, což se mi velice líbí. Výsledkem je, že tam jezdí právě tyto murály malovat umělci z celého světa a zvyšuje to turistický ruch.
<h2>Líbí se Vám i taková cesta úpravy panelových domů?</h2>Asi jsem o tom slyšel. Ano, je to možná cesta. Je potřeba nastavit pravidla umírněného rozvoje, komunikovat s developery, ne stavět všude a za všech okolností.
Rozestupy mezi paneláky jsou příliš velké. Je to nezelené uvažování. Prázdná zeleň se musí v každém případě zahustit domy. Lidem se obecně harmonicky bydlí v uzavřených dvorech blokové zástavby, ideálně v domech 4–7 pater vysokých. Vidím, že vznikl příjemný dialog, vlastně trialog nad tématy architektury, rozvoje a dalších věcí. Jaké jsou Vaše další aktivity? Vím, že vznikl nový film Chata na prodej, v němž hrajete.
<h2>Živím se architekturou, večer dělám různou zájmovou činnost, od hraní kopané přes kolo až po divadlo a dříve víkendovou šumnou chalupařinu. Místa, kde natáčíme Šumné stopy jsou v zahraničí, takže to není již chalupařina, ale cesta na pracovní dovolenou.</h2>Dočkají se diváci České sody nebo něčeho podobného?
Je to úplně zbytečné, protože my jsme vždycky dávali současné realitě naši surrealitu. Ale současné politické a kulturní osobnosti dodávají slovy PR agentur kompletní balíček reality se surrealitou v jednom. Oni jsou vtipnější, rychlejší a je to najednou. Česká soda není třeba. Je tu česká realita.
Jaká je česká realita, česká mentalita podle Vás? Dnes hovoříme o vlivu médií na člověka a mediální masáži. Hovořili jsme o politice, kriticky jste to hodnotil. Občas slyším, že je normalizace. Ne, není normalizace, je nebezpečí normalizace. Stále si můžeme říkat, co chceme. Píšeme, co chceme. Ovšem lidé začínají mít autocenzuru podle toho, v jakém vlivu pracují, v jakém oddílu politické moci. Ale máme se asi nejlíp, jak jsme se kdy měli, a z toho plyne to, že nevíme, co chceme, a zabýváme se zbytečnostmi.
Závěrem bych Vás rád požádal o nějaké poselství, sdělení směrem k obyvatelům Jižního Města.
Ověřujte si věci a žijte s radostí! Děkujeme za rozhovor, přejeme mnoho zdraví a úspěchů.
Také děkuji.
Rozhovor vedl: Michal Kovařík Fotograie: Milan Minařík