Piráti z Prahy 11 si připomněli 50 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy. Sešli jsme se na Jižním Městě v Parku u Chodovské tvrze před Památníkem svobody. Spolu s námi přišli vzpomenout na začátek okupace Československa a na její oběti i občané Jižního Města. Symbolicky se nás sešlo celkem 21 lidí.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročily státní hranice Československa armády pěti do té doby spřátelených republik. V čele se Sovětským svazem s takzvanou bratrskou pomocí česká a slovenská města obsazovala vojska Polska, Maďarska, Bulharska a východního Německa.
Celkem půl milionu mužů, více než šest tisíc tanků a 800 letadel se podílelo na historické zradě, která náš národ uvrhla na dalších více než 20 let do hluboké a tvrdé totality. Nejvyšší představitelé Československa byli násilně uneseni do Moskvy. Začalo pro Československo těžké období, takzvaná „Normalizace“.
„Normalizace poměrů“ původně byla oficiálním zdůvodněním represivních opatření na počátku této epochy, jako byly čistky v komunistické straně, propouštění ze zaměstnání, obnovení cenzury, zrušení mnoha zájmových a politických sdružení a organizací a další.
Během srpnové invaze bylo zabito 137 československých občanů. Celkem v průběhu okupace v roce 1968 položilo svůj život 400 Čechoslováků. Tři sta tisíc lidí opustilo svou rodnou zemi a bylo nuceno k emigraci.
Připomněli jsme tak nejen historickou zradu na našem národě, ale především také památku hrdinů, kteří položili svůj život při pasivní obraně vlasti a vyjadřování svého svobodného názoru.
Z důvodu invaze však neumírali jen Čechoslováci a my bychom měli vzpomenout i na lidi, kteří nemohli strpět to, že se jejich země účastní zločinu na mírumilovném národě, který nechtěl víc, než kapku svobody a demokracie v těžkých časech vlády jedné strany. 25.srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla skupinka osmi sovětských občanů, u nás označovaných za „osm statečných“ - Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalja Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo. Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili mnoho let ve vězeních a psychiatrických léčebnách.
Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa byla natolik frustrující, že někteří lidé neviděli jinou možnost, jak vyjádřit nesouhlas se zločinem páchaným na jejich národu a v některých případech i jejich národem, než položit dobrovolně oběť nejvyšší.
Už 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu na protest proti okupaci zapálil Ryszard Siwiec. I pro Rádio Svobodná Evropa byla informace o jeho činu v té době natolik neuvěřitelná, že ji zveřejnilo až v lednu 1969 po smrti Jana Palacha. 5. listopadu se na kyjevském Chreščatyku v centru hlavního města tehdy ještě sovětské Ukrajiny na protest proti zotročení země sovětským režimem a srpnové okupaci Československa upálil Ukrajinec Vasyl Makuch. 16. ledna 1969 se v horní části Václavského náměstí v Praze zapálil Jan Palach, který obětoval svůj život na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po invazi. 20. ledna 1969 se v centru Budapešti na protest proti sovětské okupaci Československa a z lásky k maďarské vlasti upálil Sándor Bauer. Následovaly zoufalé činy nejvyššího protestu Jana Zajíce, Evžena Plocka, Josefa Hlavatého a Michala Lefčíka.
Před 50 lety vtrhla vojska Varšavské smlouvy do Československa a nastartovala tak turbulentní éru změn, utahování šroubů a boje o svobodu, ze které jsme se jako společnost nevzpamatovali dodnes. A právě na to bychom dnes měli vzpomenout. Proto připomínáme slova Ryszarda Siwce: „Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu! Vzpamatujte se! Slyšte můj křik! Křik šedého, obyčejného člověka, syna národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno, i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!“