Martina Walterová (1988) je absolventkou ateliéru Malba I. u profesora Daniela Balabána na Fakultě umění Ostravské univerzity. V rámci studia strávila semestr na stáži na Slezské Univerzitě v Katovicích (PL). Má za sebou několik skupinových i samostatných výstav, v roce 2012 získala Ateliérovou cenu. Pochází z Jižního města, kde také vystavovala své výtvarné práce.
Text: Michal Kovařík
Fotografie: Milan Minařík
S Martinou Walterovou jsem se setkal v příjemné kavárně Sedmé nebe, kde je nyní instalována autorská výstava jejich obrazů. Odtud pocházejí fotografie autorky a díla.
Jak jste se dostala k výtvarné tvorbě?
Odmala maluju obrázky (smích). Měla jsem později blízkého přítele, který mi v období střední školy doporučil pokračovat ve studiu na vysoké škole na výtvarném oboru, jeho radu jsem poslechla a to se mi vyplatilo.
Podporovala Vás v době studia rodina, jak vnímala Vaši tehdejší výtvarnou práci? A jak je tomu dnes?
Rodiče mě podporovali po celou dobu studia, ale nepředstavovali si, že se budu věnovat autorské výtvarné tvorbě. Viděli mě v jiných oborech. Nejsou výtvarníci, ale mají rádi umění, to rozhodně. Nikdy necítili moji přímou aspiraci na výtvarno, možnost vystavovat a zisk různých ocenění je spíše příjemně překvapily. Dnes je jim jasné, že výtvarná práce je můj život.
Pocházíte z Jižního města. Co pro Vás tato čtvrť znamená?
Narodila jsem se tam a cítila tam domov a bezpečí. Později jsem tuto lokalitu považovala za anonymní, Jižák se objevuje v mojí výtvarné práci. Stejnojmenný cyklus jsem před pár lety vystavovala v KC Zahrada. Dnes na tuto pražskou čtvrť vzpomínám spíše sentimentálně, vybavuji si často historky a příběhy, zvláště z dětství, které mám s Jižákem spojené.
K cyklu Jižák-jaké jsou hlavní motivy tohoto cyklu?
Na jednom obraze (Ničitel) je motiv kuřete bořícího paneláky. Chtěla jsem ukázat ztracenost, anonymitu, tak jak na mě místo působilo. Obrazy mapovaly moje pocity a vzpomínky z dětství. Obraz Punčocháče je autoportrétem z tohoto období. Na obraze sedím mezi prázdnými postelemi, výjev má lehce tragický podtext. Malovala jsem alegorie s motivy sídliště, ale i výseky budov, jež jsou atributem a nesou charakter Jižního města. V současné době už na Jižáku nežijete. Když ho navštívíte dnes, jak Vám připadá, jak se cítíte?
Na Jižáku mám dodnes zubařku (smích). Když chodím kolem domu, kde jsem bydlela čtvrt století, se mne zmocní zvláštní pocit osobní prožité historie. Opravujeme s přítelem starý dům za Prahou, kde nyní žiji. Hledala jsem osobitější bydlení ve volném prostoru se sounáležitostí s přírodou.
Jaká je Vaše nejaktuálnější tvorba?
Mám rozpracovány dva cykly. Jeden se týká parafráze na Ovidiovy Proměny, konkrétně postavu Atlase. Druhý cyklus je na téma torsa, vrátila jsem se ke koláži, ráda dávám věci do nezvyklých souvislostí.
Čeká mě výstava s Veronikou Mokrošovou v Kavárně, co hledá jméno.
Prodáváte svoje obrazy?
Ano, prodávám. Jsem zařazena v aukční síni Vltavín a v online galeriích. Lidé si mé obrazy čas od času koupí.
Jaký je Váš vztah k Pirátské straně?
Kdyby mne oslovila jiná strana, na rozhovor nepřistoupím. O politiku se zajímám, zejména pak už pátým rokem pomáhám spoluvytvářet politicko-satirický průvod masek, který prochází 17. listopadu centrem města.
Přeji Vám mnoho úspěchů v tvorbě i za naše občany.
Děkuji a nashledanou, třeba na nějaké mojí výstavě.
MgA. Martina Walterová www.martinawalterova.com
Michal Kovařík, Piráti Praha 11