Poslední dobou se stále častěji z různých oficiálních komunálních zdrojů můžeme dozvědět, že sídliště v České republice, včetně Jižního Města, stárnou a že jediným lékem na odvrácení tohoto nepříznivého demografického trendu je výstavba nových bytů.

Podívejme se na statistické údaje podrobněji. Podle předběžných výpočtů v roce 2017 pokračoval růst úhrnné plodnosti v České republice na úroveň cca 1,67 dítěte na jednu ženu. Nejnižší hodnota, při které dochází k prostému zachování populace je 2,1 dítěte na ženu. I kdyby se na Praze 11 začaly najednou stavět ve zvýšeném počtu další byty, přiláká to do čtvrti možná nové obyvatelstvo v aktivním ekonomickém věku, které však v jiných městských částech naopak právě tím přestěhováním začne chybět. Celková míra plodnosti je stále hluboko pod úrovní normálu, věkové struktura je odpovídajícím způsobem nepříznivá a je to zkrátka jen logický důsledek tohoto demografického jevu. Skutečně chceme sousedním čtvrtím líbivou populistickou politikou přetahovat lidské zdroje v produktivním věku?

V řeči velmi hrubých čísel, počet obyvatel Česka ve věku 65 a více let meziročně vzrostl o 3 %, vztaženo na počet obyvatel Prahy 11 (k 31. 12. 2017 odhadem měla městská část 77 600 obyvatel), přibylo teoreticky na Jižním Městě meziročně něco kolem 2300 obyvatel důchodového věku navíc. Kdyby se toto množství obyvatelstva mělo omladit pouze za pomocí bytové výstavby, muselo by se postavit alespoň něco mezi 700 až 1000 nových bytových jednotek. Je to za stávajících ekonomických podmínek reálné? I když se realizují nové obytné domy, do kterých se nastěhují noví obyvatelé v produktivním věku, za 20 až 30 let budou mít tyto rezidenční oblasti stejný problém se stárnutím, pokud nebude zajištěna alespoň prostá reprodukce obyvatelstva v kombinaci s plynulou obměnou věkové struktury napříč všemi lokalitami. Co s tím?

Shodneme se na tom, že nepříznivá demografická data se nedají řídit nebo efektivně ovlivňovat z komunální úrovně, ale může se jim však alespoň trochu jít naproti vhodně zvolenou kombinací několika nástrojů. Jedním z nich je bytová politika, na kterou hodně obcí, ne zcela prozíravě, avšak absolutně rezignovalo. Dále může obec významně ulehčit životní podmínky mladým rodinám poskytováním veřejných služeb, dobrým plánováním počtu potřebných míst ve školkách, zřízením v současnosti velmi diskutovaných jeslí nebo zakládáním dětských skupin. To se konečně s nemalým zpožděním začíná dít. Další drobné možnosti, jak podporovat více četnost rodin na komunální úrovni, by se jistě našly. Co se ale stále opomíjí, je druhá strana spektra, konkrétně zajištění dostatku míst k bydlení pro seniory.

Podle současného trendu se nemalé množství seniorů například komplikovaně a zdlouhavě vystěhovává mimo Prahu na chaty a chalupy. Kdyby jim městská část vyšla vstříc a zajistila dostatek míst v domech s pečovatelskou službou nebo podobně snadno dostupné bydlení pro seniory, jistě by došlo k daleko rychlejší a plynulejší mezigenerační obměně obyvatelstva a předávání nemovitostí v rámci jednotlivých rodin. Nastolením vhodných podmínek dokážou samotné rodiny aktivovat vnitřní synergické efekty vzájemné mezigenerační solidarity, které nevzniknou v případě, pokud jsou rodiny nuceny se rozdělit a přestěhovat zcela jinam a daleko od sebe. Konkrétně tedy, pokud prarodiče dostanou možnost umístění v domě s pečovatelskou službou blízko svého původního bydliště, mohou nadále být částečně ekonomicky aktivní a efektivně vypomáhat mladé generaci například s hlídáním dětí. Pokud je ještě navíc mladá rodina tvořená pouze samoživitelkou a dětmi, což je významný trend posledních mnoha let, tím spíš ocení možnost pomoci nedaleko bydlících prarodičů.

Městská část by tohle měla vzít v úvahu a zauvažovat například o využití stávajícího objektu hotelu Sandra po rekonstrukci jako domu s pečovatelskou službou. Kolem nedostatečně komunikovaného budoucího využití tohoto objektu ze strany Městské části Praha 11 vzniklo v poslední době zbytečně mnoho kontroverzí a dohadů mezi občany. Po rekonstrukci by mělo vzniknout odhadem něco kolem tří set malometrážních bytových jednotek, které by z valné většiny problém obměny obyvatelstva dobře nastartovaly. Obecně je výhodnější, když jsou senioři na jednom místě, kde se pro ně mohou být zabezpečeny i sociální služby. Je to paradox, pokud se věkové kategorie 60 let a výše stěhují nejvíce právě z velkých měst na venkov i přesto, že právě ve velkoměstě je péče o seniory zabezpečena nejlépe, protože platí, že čím větší město, tím lepší zdravotní a sociální péče. Chceme se seniorům odvděčit za odpracované roky tak, že v momentě, kdy přestanou být ekonomicky aktivní, je pod ekonomickým tlakem donutíme odejít z přirozeného prostředí, na které si za ta léta už zvykli, a navíc někam daleko od svých příbuzných? Obecně je možné říci, že není tak úplně pravda, že mladé rodiny potřebují malometrážní startovací byty. Pokud tyto mladé rodiny mají mít v dohledné době děti, budou v krátké době potřebovat větší byty. A to si mnohdy nemohou dovolit, aby v období pár let zaplatili dvakrát náklady spojené s hypotékou, poplatky realitní kanceláři a daň z nabytí nemovitosti. Ano, mladá rodina potřebuje sehnat levný a zároveň veliký byt. Tato dvě kritéria se v běžných nabídkách na realitním trhu v podstatě vylučují, ale právě tím řešením je možnost získání bytu po rodičích, kteří budou mít možnost se vystěhovat o kousek dál do domova pro seniory nebo například do co-housingových objektů.

Co-housing je anglické slovní spojení, které v českém překladu má význam blízký „vícegeneračnímu sousedskému bydlení“. Hlavní rozdíl oproti konvenčnímu individuálnímu bydlení je jeho celková společenská koncepce, úzce související s promyšlenou hierarchií soukromých, polosoukromých a společných prostor podílejících se na sousedském charakteru prostředí. Každá domácnost vlastní plně zařízené soukromé bytové jednotky a zároveň spoluvlastní prostory a společné vybavení. Tato charakteristika může připomínat fungování domovů s pečovatelskou službou pro seniory, ovšem druhý významný rozdíl oproti zmíněným domovům a ústavní péči je vlastní iniciativa seniorů, jejich participace na vzniku projektu a podílení se na chodu a udržování objektu v průběhu dalších let existence. Výše uvedené klíčové charakteristiky takového bydlení napomáhají intenzivnějším sociálním interakcím mezi členy komunity, uspokojení potřeby po vlastním soukromí, zajištění pocitu bezpečí, vzájemné podpoře a pomoci. V případě senior co-housingu je vzájemná pomoc skutečným fenoménem, který přináší obyvatelům nezávislost, zachování dosavadního životního stylu, vlastní identity i důstojnosti a odlehčuje vlastní rodině i celé společnosti.

Závěrem je nutné zdůraznit, že v podpoře tohoto moderního trendu směřování péče o seniory má naše městská část dlouhá léta nemalé rezervy. V zásadě bylo potvrzeno, že pražská sídliště opravdu stárnou a tento trend ovlivňuje do určité míry i funkční vybavenost dané lokality. Proto je důležité začít konečně řešit potřeby sídlišť individuálně tak, aby byly co nejefektivnější a zajistit jim tak dobrou perspektivu vývoje i do budoucna.

Ing. Michaela Poláková

Pirátské listy Praha 11 ke stažení zde (velikost 10 Mb).